Měli jsme si to brát? Restituce a model církve budoucnosti.
Možná, že jste to někdy zažili. Z ničeho nic najednou dědíte spolu s dalšími dědici majetek po předcích (v tomto příkladě se jeden z dědiců dokonce vzdá části svého nároku ve prospěch ostatních). Všichni spolupracují ve shodě až na jednoho. Ten prohlásí, že většina patří jemu, protože se o to roky staral. A dokonce mu jde notář na ruku. Napřed jste zaskočeni, ale pak vznesete námitky. V tom okamžiku jste prohlášeni za chamtivce a váš protivník šíří po celém okolí, že ti chamtivci ho chtějí okrást. Chvíli ve vás soupeří pocity „tak ať se tím udáví“ a „přece mu to nemůže jen tak projít“. Tak se začnete bránit. Nakonec se svého spravedlivého nároku domůžete, ale stálo to čas, nervy, peníze a dobrou pověst.
Tak takhle nějak proběhly ty církevní restituce.
Co jsem si myslel v devadesátých letech, jsem už napsal zde https://toman-jaroslav.blog.respekt.cz/opravdu-kradez-stoleti-neco-o-cirkevnich-restitucich/. Dovedu se ale vcítit do role těch, kteří před pár lety v ČCE rozhodovali o tom, zda si nemovitosti a náhrady (včetně části katolických) ČCE vezme. V dané situaci bych nejspíš byl také pro. Současný model církve vzniknul už ve starověku a sestává ze sítě farností. Každá farnost má svoji budovu (kostel, sborový dům), kde se scházejí křesťané (to je stejné pro všechny církve v ČR). Nicméně počet členů se neustále snižuje a není lehké udržet síť budov, která je stejná jako v době, kdy církev měla desetkrát víc členů. Proto se peníze z náhrad hodí. Ale stejně cítím jakési rozpaky.
Místo otázky „Měli jsme si to brát?“ zkusme tedy odpovědět na otázku „Co s tím teď budeme dělat?“
Peníze z náhrad bychom použili výhradně na charitativní a misijní projekty včetně transparentního zobrazení příjmů a výdajů, aby společnost viděla, že to všechno dáváme zpátky. A nebudeme je používat na provozní záležitosti.
Určitě bychom se měli zamyslet, v čem děláme chybu a proč nejsme schopni oslovit své okolí. A zároveň zvážit, zda stávající model popsaný výše není už přežilý a zda to nezkusit jinak a s jiným rozložením financování.
Současní lidé jsou skeptičtí k nějakým neomylným pravdám a neradi se organizují. Ale mnoho z nich by třeba mohlo být sympatizanty, kdyby od církve neočekávali tlak na to, že se musí stát členy. Nový model by tedy byl „tvrdé jádro – měkký obal“ (1).
Naším úkolem není, aby církev měla víc členů, ale následování Krista a přinášení radostné zvěsti. A dost lidí by možná Krista následovalo (a případně i zvěst přinášelo) bez členství v církvi. Kolem tvrdého jádra by tedy byla síť neformálních aktivit a síť sympatizantů, kteří by se dle svého uvážení podíleli i na jejich organizaci a fundraisingu (fundraising zní lépe než „vybírání peněz“). Akce by se streamovaly na webu, kde by byla i nabídka literatury, videí, poslechů apod. A současně k dispozici telefonní linka 24×7 (zde jsem se inspiroval projektem CB „Hledám Boha“). Na něčem by se spolupracovalo i s jinými církvemi (třeba s těmi v Leuenberském společenství (https://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Denstv%C3%AD_evangelick%C3%BDch_c%C3%ADrkv%C3%AD_v_Evrop%C4%9B) – to by tím dostalo hmatatelný obsah). Současně bychom pustili všechny budovy, které nejsme schopni uživit, a nebo na jejich využívání a provozu by se podílelo více subjektů (neziskovky, obce, jiné církve). Několik partnerských církví v regionu by mohlo mít i společného kazatele (opět Leuenberské společenství).
Bude-li Pán chtít a přičiníme se, tak nejen přežijeme, ale budeme i k užitku. Když se nepřičiníme, tak k čemu bychom vlastně byli.
(1) S termínem „tvrdé jádro – měkký obal“ přišel v minulém desetiletí Mirek Topolánek, který chtěl, aby ODS byla stranou, která osloví široké spektrum lidí a přitom se nezpronevěří svým prioritám.
