Problémy ekumenismu I. Reformace vznikla z pýchy! Ale čí?

Problémy ekumenismu I. Reformace vznikla z pýchy! Ale čí?

O ekumenismu dnes mluví všichni. Co má být ale vlastně cílem? A jsme schopni překonat minulost i přítomnost?

Dříve bylo často zmiňovanou námitkou katolicismu vůči protestantismu bylo obvinění, že reformace vznikla z pýchy reformátorů. V dnešní době se to objevuje již jen v konzervativních katolických médiích. Je otázkou, zda ti ostatní katolíci si to už nemyslí nebo zda to neříkají nahlas z ekumenické ohleduplnosti 😊. Pokud je tato námitka pořád, i když skrytě, přítomná, jaký ekumenismus vůbec můžeme uskutečňovat? Jako bývalý katolík a současný protestant bych se k tomu chtěl postavit čelem. Zcela stranou nechám vztah katolicismu a pravoslaví.

Katolicismus i protestantismus mají samozřejmě mnohem víc společného než rozdílného, ale rozdíly v učení o církvi a svátostech dosud nejsou překlenutelné. Stručně (a tím trochu nepřesně) bych shrnul katolické učení o církvi a protestantech do těchto tezí:

• Kristova církev je v podstatě totožná s viditelnou strukturou katolické církve v čele s římským biskupem – papežem.
• Biskupové jsou nástupci apoštolů a vkládáním rukou si až podnes předávají moc vykonávat svátosti a také si předávají úplné a nezměněné Kristovo učení, které je obsaženo v Bibli a v ústní tradici.
• Sbor všech biskupů v čele s papežem tvoří Učitelský úřad církve, který jediný má právo a povinnost závazně označit a vykládat Kristovo učení.
• Učitelský úřad je chráněn neomylností a tato neomylnost je zosobněna v papežovi.
• Některé pravomoci biskupové předávají kněžským svěcením dalším spolupracovníkům, bez biskupského nebo kněžského svěcení nelze platně vykonávat svátosti s výjimkou křtu.
• Protestanti nemají žádného platně vysvěceného biskupa – proto nejsou církví či církvemi a jejich Večeře Páně (Eucharistie) není platná. Mají s katolíky pouze nedokonalé společenství skrze platný křest.

Z tohoto východiska je pochopitelný tento katolický pohled na reformátory a reformaci:

• Kdo je v pochybnostech, tak se má obrátit na neomylný učitelský úřad. Tak jako se v běžném životě s opravou auta obrátí na automechanika nebo s nemocí na lékaře.
• Kdo to nechce udělat a vědomě učí něco jiného, než učí katolická církev, tak je nutně v omylu, protože na rozdíl od Učitelského úřadu není chráněn neomylností.
• V důsledku toho se dostává mimo hranice církve a zakládá jiné společenství, které není církví a nemá (na rozdíl od katolíků) kontinuitu od apoštolů. Jde již o něco jiného s novým datem vzniku.
• Toto společenství má chybné učení, není v apoštolské posloupnosti, nemá platné svěcení a tím ani platné svátosti.
• Nemůže se ani opřít o Bibli, protože tu nám dala církev a jen ona ji může správně vykládat.
• A protože každý reformátor byl vzdělaný a toto všechno věděl, tak byl nutně buď
  • zlý lhář – úmyslně učil něco, o čem věděl, že není pravda
  • pyšný – myslel si, že je chytřejší než celé generace papežů, biskupů, církevních otců a světců
  • ale v každém případě byl zatvrzelý.
• Polehčující okolnost mají pozdější protestanté již vychovaní v protestantismu – vzepřít se výchově a prohlédnout je těžké.

Osobně si myslím, že pokud by papež a biskupové vždy víceméně plnili své povinnosti, byli moudří, nežili pohoršlivým životem a včas se vyrovnávali s novým věděním, tak by možná žádná reformace nevznikla. Protože když není problém, tak nikdo do ničeho nešťourá. Proč si to myslím?

Každý významný reformátor totiž začínal kritikou soudobých poměrů:

• Svatokupectví: odpustky, prodávání úřadů. Je jedno, zda se tomu říkalo dar nebo jinak, fakticky šlo o „kupčení“.
• Pohoršlivý život vedoucích církve: světská moc, přepych, opilství, obžerství …
• Pokrytectví: „Káže vodu, pije víno“.

Nikdo zpočátku nezpochybňoval legalitu vedení církve (tj. platné ustanovení do funkce, platnost udílených svátostí), ale legitimitu – „je nehodný svého úřadu“. Po reformátorově vystoupení se ale nic nezlepšilo, ale naopak kritik čelil církevnímu trestu: zákaz kázání, vyučování, publikace.

Argumenty církevního vedení byly zhruba tyto:

• Kritika hodnostářů podrývá autoritu v celou církev a tím i v církevní učení.
• Napravit zlořády je v pravomoci biskupa a nikdo do ní nemá právo zasahovat.

To nutně vedlo k pocitu nespravedlnosti a k následnému nerespektování trestu. A také k přemýšlení o tom, zda v církevním systému a učení není přece jenom chyba. Nakonec k myšlenkám, že pravda poznaná ve svědomí na základě četby Bible nebo církevních otců má přednost před nařízením a učením církve. Poté následoval trest ještě tvrdší, který někdy dopadl na celé město (interdikt).

Pokud byl kritik předveden před soud nebo pokud se tam naivně sám dostavil (Jan Hus), tak čelil obvinění z kacířství a žádná diskuse se nekonala. Maximálně mohl obviněný licitovat o formulaci svého „zřeknutí se bludů“. Hus dostal k podpisu jen takový text, který přijmout nemohl, neboť tím by strhnul i to, co mu vytýkáno nebylo (u usvědčených kacířů nebyly zakázány jen kacířské myšlenky, ale cokoliv, co kdy napsali, byť to bylo nezávadné).

Neobstojí ani námitka, že upálení prováděla světská vrchnost a že církev jen označila kacíře. To je stejné, jako když po válce leckdo říkal: „Já ty Židy nezabíjel, já jen vypracoval seznamy, rozeslal obsílky a nechal pátrat po těch, co se nedostavili k transportu“.

Někdy ale tehdejší světská a církevní vrchnost skutečně s rebely jednala – a to tehdy, pokud čelila rozsáhlému hnutí a rebely se nepovedlo vojensky zničit. Proto husité přežili a albigenští kataři ne. Před bitvou na Vítkově údajně císař Zikmund nabídl pražským vyjednávačům možnost disputace, pokud Praha složí zbraně a otevře brány. To po kostnické zkušenosti neznělo příliš lákavě.

Zdá se tedy, že husité, luteráni a reformovaní zvítězili nikoliv díky lepším argumentům v diskusi, ale díky svým statečným armádám (valdenští přežili díky úkrytům v Alpách, kde je vojáci těžko chytali).

Bohužel husitské války a další náboženské války byly plné krutostí, tak jako jakékoliv války. Krutost byla na obou stranách. Stejně tak byla krutá některá kacířská hnutí a kruté byly i křížové výpravy proti kacířům krutým i mírným. Možná, že obrana Prahy před protestantskými Švédy byla inspirována nikoliv věroučně, ale vzpomínkou na to, jak Prahu vydrancovali katoličtí vojáci po bitvě na Bílé Hoře a později protestantská armáda ze Saska. Zároveň na obou stranách byli i umírnění a mírumilovní lidé, který stáli v pozadí různých dojednaných kompromisů a příměří.

První příměří a tolerance tedy stály spíše na pragmatickém zjištění, že tolerance je praktičtější než válka, které všechno zničí a než vyhánění kvalifikovaných lidí i obyčejných pracovníků, kteří pak zemi schází. Spíš než diskuze se několik staletí vedly souběžné monology.

Ale je na čase se vrátit k té pýše. Jak to s ní bylo a kdo je tedy pyšný?

Zde jsou odpovědi na nejdůležitější námitky a od nich se k té pýše snad už nějak dostaneme.

• Protestanti nemají apoštolskou posloupnost
  • Opravdová apoštolská posloupnost nespočívá v rituálu vložení rukou, ale v následování apoštolského učení. To lépe poznáme z knih, než z ústního podání
• Učitelský úřad (biskupové v čele s papežem) je Duchem Svatým chráněn proti omylu
  • Učení církve se postupně vyvíjelo a tedy i měnilo. Sedm svátostí se definitivně ustálilo až v 11.století (Petr Lombardský). Starověcí autoři udávali zpravidla tři svátosti, středověcí pět (Hugo od sv.Viktora), sedm, devět (východní teologové) nebo dvanáct (Petr Damiani). Jediný spolehlivý pramen je proto Bible.
• Protestanti nemají platně vysvěcené biskupy a tedy ani kněze a proto jejich Eucharistie (Večeře Páně) je neplatná
  • Žádné biskupské a kněžské svěcení, které propůjčuje schopnost udílet svátosti, není doloženo v Bibli, a proto neexistuje. Protestantská Večeře Páně je proto platná.
• Reformátor přece nemůže být chytřejší, než celé generace papežů, církevních otců a teologů
  • Ti všichni se mohli v některých věcech mýlit, přestože byli vysoce vzdělaní. Pravdu nemůžeme najít hlasováním ani úředním výnosem, ale můžeme se ji pokusit vyargumentovat v čestně vedené diskusi. A předtím musíme uznat svou omylnost. Úplná pravda je samozřejmě jen v mysli Boží.
• Proč se neobrátit na církevní autoritu, tak jako se v běžném životě s opravou auta obracíme na automechanika nebo s nemocí na lékaře – není to pýcha a nezodpovědnost?
  • Automechanik a lékař pracují s metodikou založenou na zkušenostech – pokusech a pozorování. Náplň jejich práce totiž spadá do oblasti přírodních věd a techniky, kde lze snadno zjistit výsledek: auto jede nebo nejede a lék zabírá nebo nezabírá.
    Filosofie a náboženství ale spadá do metafyziky – pokouší se vyložit, co je za fyzikou neboli přírodou. Nemůže použít metody přírodních věd, ale jen se pokusit udělat syntézu jejich výsledků jakožto i dalších oblastí lidské zkušenosti. A na základě úvah a čestné diskuse se dá zjišťovat, zda jednotlivá tvrzení mezafyziky této lidské zkušenosti odporují nebo ne. Metafyzika v této diskusi musí unést důkazní břemeno (právnicky řečeno) a nemůže se tomu vyhnout poukazem na nadpřirozené poznání přímo od duchovních bytostí. Osobně se domnívám, že katolická církev v diskusi s protestantismem důkazní břemeno neunesla (resp. unesla ho v jednotlivostech, ale ne v základních bodech). Pokud už operujeme slovem pýcha, tak bych ji viděl spíš na straně toho, kdo i tváří tvář vyvrácení svých tvrzení lpí na své neomylnosti.
• Reformace a následné organizační rozdělení církve je plod pýchy protestantů
  • Už je shrnuto na předcházejících řádcích. Po exkomunikaci člověku nezbude nic jiného, než je organizační rozluka s Římem.
• Protestantské církve vznikly v novověku, ale katolická církev má jako jediná kontinuitu od Krista a apoštolů
  • Kontinuitu s Kristem a apoštoly má každý Kristův následovník – apoštolské učení je obsaženo v Bibli, posloupnost stojí na zachovávání apoštolského učení a ne rituálu. Organizační stránka je vedlejší.
• Nový zákon nám dala církev
  • Během procesu dlouhého asi 400 let se ustálil soubor 27 knih. Tento soubor nevznikl úředním rozhodnutím. Spíš se dá říct, že se církev sklonila před autoritou inspirovaných knih.
• Někteří z těch, co stáli z u zrodu reformace, měli závažné charakterové vady
  • Někteří možná měli a někteří možná neměli. Ale 1+1 je 2, i kdyby to tvrdil vrah. A naopak 1+1 není 3, i kdyby to tvrdil bezúhonný světec.

Osobně bych slovem pýcha neoperoval. Každý z nás při ověřování tvrzení metafyziky dává různou váhu různým zdrojům informací a u složitých teorií neověřitelných pokusy a pozorováními prostě někdy nedojdeme ke stejným závěrům (totéž například platí i o střetu politických idejí). V těchto oblastech to prostě není tak jednoduché, jako jestli 1+1 je 2 nebo 3.

A teď k tomu ekumenismu. Všichni se k němu hlásíme (kromě ultras na obou stranách), ale čekáme od něj to samé? Mlhavě se mluví o sbližování nebo přibližování, ale kam se nakonec máme všichni přiblížit? Samozřejmě uznávám, že jsme od středověku dost postoupili. Pro katolíky už nejsou protestanti prokletými kacíři, ale odloučenými bratry. My protestanti již nenazýváme katolickou církev souslovím babylónská nevěstka a papeže neoznačujeme slovem antikrist. Umíme taky v ČR dobře spolupracovat v praktických otázkách: působení v armádě, v nemocnicích a ve vězení. A taky na restitucích (pokud je vhodné toto téma vytahovat).  Není ale jasné, zda je tato spolupráce založena na vědomí společné identity, nebo zda jde pouze o příměří mezi válkami.

Dokument „Charta oecumenica“ z roku 2001, ke kterému se v ČR přihlásila katolická církev a největší české protestantské církve, se odvolává na J 17,27 „Aby všichni byli jedno“ a otevřeně tvrdí, že „jsme společně povoláni k jednotě ve víře“ a že „že v síle Ducha svatého budeme pracovat pro viditelnou jednotu církve Ježíše Krista v jedné víře, která má své vyjádření ve vzájemně uznaném křtu a v eucharistickém společenství, jakož i ve společném svědectví a službě“ a definuje cíl „viditelné společenství církví v Evropě“.

Ale na jakém základě to společenství má být? Když si shrneme katolické učení o církvi a protestantech, umíme si na katolické straně představit jiný cíl, než návrat protestantů do katolické církve? Když si shrneme protestantské učení, můžeme si představit na protestantské straně jiný cíl, než že katolíci v čele s papežem se přihlásí k programu reformace? Domnívám se, že z opatrnosti o tomto problému nechce nikdo mluvit, přestože o něm obě strany moc dobře vědí. Nahlas možná řekneme, že překonání rozdílů necháváme na Duchu Svatém. Ale můžeme vůbec na obou stranách připustit, že nás Duch Svatý povede na pozice, které jsme staletí odsuzovali?

Myslím si, že bez vzájemné upřímnosti nemůžeme dojít nikam. I když při současném vývoji počtu členů církví v ČR bychom to mohli nechat na plynutí času: zvítězí věrouka té církve, jejíž členové vymřou jako poslední 😊.

Nejprve bychom měli otevřeně deklarovat, že organizační spojení a jedna věrouka není na pořadu dne a ještě dlouho nebude (možná nikdy).

Dále můžeme pokračovat v praktických projektech. Určitě se můžeme modlit za sebe navzájem a také společně, ale v této fázi ne za jednotu křesťanů, protože si ji každý představujeme jinak.

Můžeme slovy dokumentu pracovat ve jménu společné zodpovědnosti v Evropě na smiřování národů a kultur a na ochraně stvořeného.

A dále pokračujme v dialogu. Ale v opravdovém dialogu a ne ve vyměňování zdvořilostních frází nebo souběžných monolozích. Je nepřijatelné něco si říkat na veřejnosti a pak něco jiného, když jsme mezi svými. A určitě mluvit mezi sebou i jako jednotliví lidé.

Pro začátek můžeme řešit následující otázku, která s jednotou trochu souvisí:

• Za jakých podmínek mohou manželé ze smíšeného manželství přistupovat ke svátostem při katolických a protestantských bohoslužbách (tj. jak alespoň pro manžele zajistit vzájemnou eucharistickou pohostinnost). Dosud katolík nesmí přijímat protestantské svátosti, protože mu to katolická církev zakazuje. A protestant nesmí přijímat katolické svátosti, a zakazuje mu to opět katolická církev.

Nebo si tu eucharistickou pohostinnost zařídíme zdola a vedení se časem přizpůsobí, ale to už je na úplně jiný článek…