Nejprve se ještě na chvíli vraťme k filozofii.
V první polovině 19.století se významní přírodovědci veřejně přihlásili k zásadě, že bádat je nutno tak, „jako kdyby Písmo vůbec neexistovalo“ (tak Lyell roku 1832 citoval Cuviera). Hutton to zformuloval takto:
„Minulé dějiny naší zeměkoule musíme vysvětlovat na základě procesů, které probíhají nyní…Nemáme se snažit vymýšlet jiné síly než ty, které působí v přírodě, nemáme připouštět jiné vlivy než ty, jejichž zákony známe“.
Jaká je totiž k tomuto přístupu alternativa? Byla nazvána „koncept Boha mezer“. Jak jsme zmiňovali v druhém díle, mnozí katastrofisté předpokládali, že po každé katastrofě přišlo nové Boží stvoření. A dodnes v náboženské literatuře můžeme narazit na tvrzení, že mnoho věcí vysvětlit umíme, ale některé jsou nevysvětlitelné, protože je přímo dělá Bůh – to jsou ty mezery. Koncept Boha mezer má hned na první pohled zásadní problém: mezer postupně ubývá (zde musím připustit, že někdy mezery naopak přibudou, ale celkový trend je jasný). Tento přístup navíc vede k pasivitě. Proč bádat, když to dělá přímo Bůh a je to nevysvětlitelné. Bohem mezer zavání i teorie, že vše je působenou nějakou nepozorovatelnou vnější energií anebo že zde život zaseli mimozemšťané.
Pro jistotu si pojmy raději přesně definujme:
Evolucionismus říká, že pravdivé vysvětlení původu a vývoje přírody je evoluce – což je dlouhodobý a samovolný proces, v jehož průběhu se rozvíjí a diverzifikuje pozemský život (od jednoduššího k složitějšímu).
K evolucionistům patří i mnoho křesťanů a vědců-křesťanů. Ti operují pojmem Boha výhradně mimo oblast přírodních věd a nedělá jim problém sladit vědu a víru v Boha.
Kreacionismus výše uvedené popírá. Začal se formovat jako opoziční směr filozofie přírodních věd na konci 19. století. Jeho hlavním tvrzením je, že lidské poznání včetně vědeckého svědčí o nutnosti nadpřirozeného stvoření světa, života a člověka a nikoli o evoluci. Zároveň odmítal zásadu „bádat je nutno tak, jako kdyby Písmo vůbec neexistovalo“.
Hlavní argumenty kreacionismu:
- Samovolný vznik života z neživé hmoty je nemožný, protože život je příliš složitý. Zatím byly vyvráceny všechny hypotézy, které se snažily vznik života z neživé hmoty dokázat. Dnes se zpravidla uvádí, že u vzniku života byly podmořské hydrotermální průduchy, ale důkazy (např. simulace v laboratoři) stále chybí.
- Životní procesy jsou extrémně složité už na buněčné úrovni, např. biochemické reakce v buňce. Stejně tak jsou složité životní procesy na úrovni celých živočichů a rostlin, např. orgány a soustavy orgánů.
K významným změnám jsou nutné makromutace – změna více částí mechanismu najednou, což je krajně nepravděpodobné. Vynikající anglický astrofyzik Fred Hoyle vyslovil názor, že vznik života z neživé hmoty je stejně pravděpodobný, jako kdyby přelet tornáda nad skládkou šrotu způsobil vznik funkčního letadla. Objevitel DNA Crick přišel s teorií panspermie: život byl na zemi přenesen odkudsi z kosmu, kde měl jiné podmínky a více času ke vzniku. - Dosud nikdo netuší jak a proč vzniklo vědomí (hypotézy jsou, ale důkazy ne).
- Někteří evolucionističtí vědci se dopustili závažných podvodů
Kreacionisté rozdělují evoluci na mikroevoluci a makroevoluci. Zatímco mikroevoluci kreacionisté přijímají a přijímají i její případný darwinistický mechanismus, makroevoluci odmítají.
Mikroevoluce je pozorovatelná, a proto s ní kreacionisté nemají problém. Jde o vývoj v hranicích druhu. V důsledku změn prostředí se díky darwinistickému nebo jinému mechanismu prosazují jedinci s vhodnými vlastnostmi pro tuto změnu. Po další změně se opět prosazují jinak vybavení jedinci. Pokud je změna prostředí trvalá, pak je i trvalá změna vlastností, které jsou nejlepší k přežití v daných podmínkách. Pokud se ale stav opět vrátí k normálu, pak se k normálu vrátí i vlastnosti jedinců. Tak je tomu v drtivé většině případů a jde o jakousi oscilaci kolem průměru, která slouží k přežití druhu jako celku. Tyto změny však nikdy nepřekročí hranici druhu. Maximálně se stane, že dvě oddělené populace téhož druhu se díky různému prostředí odliší a v přírodě se spolu nepáří. Anebo se dva, tři velice příbuzné druhy začnou mísit (v USA pes, vlk, šakal) – v tomto případě je ale možné, že jde vlastně o kdysi oddělené populace jednoho druhu. Skutečná hranice druhu je podle kreacionistů darwinistickým mechanismem nepřekročitelná.
Makroevoluce je vývoj, který překračuje hranice druhu. Vznikají velké odlišnosti, nové orgány, nové taxonomické jednotky. To kreacionisté odmítají, protože tyto změny jsou natolik velké, že nejdou podle nich vysvětlit darwinistickým (ani jiným přírodním) evolučním mechanismem a ani nejdou nijak pozorovat.
Kreacionisté argumentují někdy vyloženě hloupě. Následovat budou ukázky hloupých námitek:
- Věda své názory mění, ale Bible je pořád stejná (evidentně hloupá námitka)
- Věda mnohé z Darwinových názorů vyvrátila, takže je nedůvěryhodný (to už tak ve vědě chodí, že se poznatky zpřesňují a teorie se opravují – na rozdíl od 19.století dnes máme neodarwinismus – viz předchozí díl)
- Stáří zkamenělin se určuje podle geologických vrstev a stáří geologických vrstev podle zkamenělin (kritik naráží na koncept vůdčí zkameněliny, ale ten takto vůbec nefunguje)
- Další příklad je převzat z kreacionistického webu http://harunyahya.com/en/Books/4066/atlas-of-creation–/chapter/4423
„Fosilní nálezy ukazují, že imaginární bytosti z obrázku nikdy neexistovaly. Živé bytosti se ve fosilním záznamu objevují náhle, celistvé, se všemi svými rysy; a během svých životů tyto druhy neprochází vůbec žádnou změnou.“
(jenomže nikdy žádný vědec netvrdil, že ryby vznikly z mořských hvězdic)
V příštím dílu si povíme, jaké jsou hlavní směry kreacionismu a jak kreacionisté umějí argumentovat lépe než v předchozí ukázce.