V minulém článku jsme skončili popisem Lamarckovy teorie. Té se všeobecného přijetí nedostalo, protože Lamarckův mechanismus evoluce nebudil důvěru. Zkušenost totiž ukazovala, že např. štěňata cvičených psů po rodičích naučené kousky nezdědí a musí se je učit znovu od začátku.
Kritika Lamarckovy teorie nepřicházela jen z vědeckých kruhů. Církve stále trvaly na biblickém popisu a vzniku světa (včetně datace) a teorii evoluce správně chápaly jako konkurenční příběh k jejich příběhu. Naopak osvícencům vadil pouze nedůvěryhodný Lamarckův mechanismus a teorii evoluce jinak vítali – toužili po věrohodném vědecky dokazatelném konkurenčním příběhu, který definitivně sesadí církve z piedestalu.
Od 17.století tedy vědecké objevy pomáhaly revidovat filozofii. Osvícenský filozofický postoj zároveň vědu zaúkoloval: je potřeba najít věrohodný evoluční mechanismus.
Na tomto příkladu se můžeme vrátit k větám z prvního dílu: „Věda, filozofie a umění spolu vždy souvisí a jedno se učí z druhého a jedno inspiruje druhé. Filozofie dává vědě úkoly, a naopak nové objevy vědy přinášejí výzvy pro filozofii a umění“. Předchozí všeobecně akceptovaná filozofie velela interpretovat geologické a paleontologické nálezy ve světle biblického popisu (stáří Země je 6000 let, před pěti tisíci lety byla potopa světa). Nové objevy byly pro ni výzvou, kterou nedokázala absorbovat. Novou všeobecně akceptovanou filozofií (alespoň ve vědeckých kruzích) se tak stala osvícenská filozofie s konceptem uniformitarianismu a evoluce.
Charles Darwin (1809-1882) roku 1859 vydává svou knihu „O původu druhů“, kde přichází s jiným mechanismem evoluce. Kniha je založena i na Darwinových vlastních pozorováních z doby, kdy byl účastníkem výzkumné cesty kolem světa na lodi Beagle. Ve stejné době přichází ke stejné myšlence nezávisle na Darwinovi i Alfred Wallace. Darwinova teorie je tedy někdy nazývána Darwinovou a Wallaceovou teorií. Darwinem popsaný mechanismus byl první důvěryhodný popis fungování evoluce.
Zde jsou hlavní principy Darwinovy a Wallaceovy teorie:
- jedinci v populaci se od sebe odlišují
- přežití a zachování potomstva je nejpravděpodobnější u těch, kteří mají vlastnosti nejlépe odpovídající nárokům prostředí
- to se nazývá přirozený (přírodní) výběr (natural selection)
- vhodné vlastnosti se budou v průběhu generací akumulovat
- pokud jsou na různých místech různé podmínky, pak přirozený výběr bude na těchto místech akumulovat jiné vlastnosti
- přirozený výběr je schopen vysvětlit vznik nových druhů, vznik nových orgánů, vznik vyšších taxonomických skupin (čeledě->kmeny/říše)
- každé dva organismy mají společného předka
- všechny organismy mají jednoho společného prapředka – můžeme to znázornit stromem života
- vývoj je postupný pozvolnými změnami
Dalším krokem jeho následovníků logicky byl
- vznik života samovolně z neživé hmoty
Tato teorie měla ohromné filozofické důsledky:
- k vývoji života není potřeba žádný plán ani směřování k nějakému účelu
- to, co na první pohled vypadá jako účelně vytvořené, je ve skutečnosti výsledkem přirozeného výběru, protože ten neúčelnost eliminuje
- alternativní příběh ke stvoření se stal podporou jak pro vznik moderních filozofií, které popírají křesťanství (např. naturalismu a marxismu), tak byl postupně akceptován i většinou křesťanů (ale až ve dvacátém století).
Křesťanství díky (nejen) Darwinovým myšlenkám opustilo předchozí představu, že Bible je zcela přesná historicky a přírodovědecky. Křesťanští filozofové začali zkoumat okolnosti vzniku jednotlivých biblických knih: k jakému literárnímu druhu patří, jaké byly představy o světě v době vzniku, jak pociťoval autor tehdejší společenskou a osobní situaci, jaký asi byl jeho záměr… tak vznikla historicko-kritická metoda čtení Bible. Počátky této metody můžeme najít již v polovině 18.století v práci osvícenského filozofa Hermanna S. Reimaruse, který vycházel z vlastní analýzy biblického textu. Historicko-kritická metoda se nejprve ujala koncem 19.století v liberálních protestantských církvích. Katolicismus ji otevřeně akceptoval v 60. letech 20.století.
Darwinova teorie byla mnohými přijata, zároveň se stala i terčem kritiky. O tom si přečteme v dalším dílu.
