Zhruba až do 18.století byli všichni v křesťanském světě přesvědčeni, že Země je stará 6000 let, na počátku byl šestidenní stvořitelský týden a zhruba 1000 let po stvoření světa byla potopa světa, kterou přežil Noe se svou rodinou. Tak to stálo v Bibli a nebyl žádný důvod k pochybnostem. Občas nalezené kosti dnes nežijících živočichů byly považovány za kosti draků a netvorů vyhynulých při potopě nebo zabitých hrdiny v dávné minulosti. Geologické vrstvy odkryté v lomech a výkopech byly považované za vrstvy sedimentů z potopy světa.
Tehdejší představy lze tedy znázornit takto:
Od 17.století počet lomů, dolů, povrchových lomů, železničních zářezů a tunelů prudce stoupal a kopalo se do větších hloubek a ve větším prostorovém rozsahu.
Tím byla umožněna následující zjištění:
- Geologických vrstev bylo mnoho a byly velmi mohutné – nemohly tedy vzniknout během jediné katastrofy
- V čím nižších (starších) vrstvách byly nalezeny fosilie, tím více se lišily od dnes žijících živočichů
- lidské fosilie byly nalezeny vždy pouze v těch nejsvrchnějších vrstvách
Na základě těchto objevů vznikla teorie nazvaná „Katastrofismus“:
Katastrofismus tvrdil, že povrch Země byl po jejím stvoření formován řadou přírodních katastrof, které se střídaly s obdobími klidu. Poslední takovou katastrofou byla biblická potopa světa. Bible se zabývá jen touto poslední katastrofou, protože lidé byli stvořeni mezi potopou a předposlední katastrofou. Stvořitelský šestidenní týden je pouze metafora a Země je mnohem starší než 6000 let.
Pokud při nějaké katastrofě vyhynuli živočichové, Bůh stvořil jiné nové. Proto se fosilie v jednotlivých vrstvách liší. Bible se o tom nezmiňuje, protože to nemá žádný vztah k lidským dějinám.
V druhé polovině 18.století Lavoisier popsal vrstvy Pařížské kotliny (Le Bassin parisien). Ve své práci vysvětlil, že tyto vrstvy nevznikly sérií katastrof, ale dlouhodobými přírodními procesy, konkrétně střídáním transgrese (vzestup mořské hladiny provázený tvorbou usazenin) a regrese (ústup mořské hladiny, kdy dochází k erozi a na pobřežních skalách k sesuvům).
Tyto jevy byly potvrzeny prací dalších vědců na jiných lokalitách. Na tomto základě vznikla vědecká teorie zvaná „uniformitarianismus“:
Uniformitarianismus tvrdil, že povrch Země byl formován dlouhodobými pozvolna působícími přírodními ději. Ke katastrofám dochází, ale jsou jen lokálního charakteru, a jejich význam v porovnání s dlouhodobými procesy je zanedbatelný. Země je stará minimálně statisíce, spíše milióny let.
Postupně uniformitarianismus vytlačil katastrofismus v geologii i v paleontologii a připravil půdu pro vznik evoluční teorie. Když mohou pozvolna vznikat a měnit se útvary neživé přírody, proč by to tak nemohlo být s přírodou živou?
Na začátku 19.století Lamarck zformuloval svou evoluční teorii:
- Vývoj druhů je postupný od jednoduššího ke složitějšímu.
- Organismy se aktivně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí, a tak vznikají složitější a složitější organismy.
- Organismy získávají v boji o život a potravu nové vlastnosti a ty přenášejí na své potomstvo. Např. živočich musel při spásání listů hodně natahovat krk a jeho potomci se narodili s o kousek větším krkem. Na konci procesu je dnešní žirafa.
Jak výše uvedené souvisí s filozofií a s čím přišel Darwin se dočtete v dalším díle.
