Reklama
 
Blog | Jaroslav Toman

Vadí mi Mariánský sloup?

Přistihl jsem se, že je mi to vlastně jedno. Přesněji: na racionální rovině mám výhrady, ale nevstupuje mi to do emocí a nijak to neurčuje můj život ani vztah ke katolíkům.

 

Já jsem tomu ani dříve nikdy nepřikládal velkou důležitost. Proč?

To, jaký je historický kontext sloupu a okolnosti jeho obnovy, totiž nezná drtivá většina Čechů (turisté z jiných zemí to neznají vůbec). A pokud to někomu vysvětlujete, tak nechápavě kouká, proč řešíme pravěk. Křesťané jsou v naší zemi menšinou (odhaduji, že je katolíků a nekatolíků dohromady méně než 10 %). A těm ostatním jsou kulturní války uvnitř naší menšiny úplně ukradené.

 

Pokusím se vysvětlit své racionální výhrady.

 

Nejprve musím říct, že věřím, že současní katolíci Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nechápou jako symbol zadupání kacířů do země. Na toto téma napsal hezký článek můj kamarád Jirka (https://www.konzervativninoviny.cz/smirme-se-u-sloupu/ ) – tím mi zprostředkoval autentický pohled z druhé strany. Tento kontext pro ně za ta staletí zcela vyšuměl. Pro tehdejšího vítěze je to snadnější. My jsme tenkrát prohráli, a tak si to víc pamatujeme.

 

Pro tehdejší nekatolíky znamenalo vztyčení sloupu jedinou věc: „Je konec všech nadějí. Konec nadějí, že se pobělohorští exulanti vrátí domů. Konec nadějí na náboženskou svobodu. Konec nadějí, že přesvědčení a knihy už nebude nutné skrývat“. Tato historická vzpomínka je pro nás i dnes bolestná. Na druhou stranu chápu, že pro katolíky je naopak bolestná vzpomínka na stržení sloupu.

 

Osobně mě nejvíc dráždily ty sochy andělů. Anděl přemáhající zlo se od 16. do 18. století objevoval mimo jiné jako symbol zničení kacířů, např. na pamětní medaili papeže Řehoře XIII. „UGONOTTORUM STRAGES“ (viz https://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Gregory_XIII , kapitola „Foreign policy“). Proto jsem byl rád, že pan Váňa nakonec od instalace soch andělů upustil. To beru jako vstřícné gesto, podobně jako obnovení kalicha na Týnském chrámu.

 

Zarážející byly některé okolnosti předcházející obnově sloupu. Podivná byla ztráta části informací někde mezi arcibiskupským palácem a tehdejším starostou Prahy 1 (viz http://www.christnet.eu/clanky/5847/podvodem_ke_smireni.url ). Pak se mi také nelíbila argumentace zastánců obnovy sloupu. Kdyby katolíci řekli něco jako: „My to tam fakt chceme, tak se nezlobte, my se pokusíme akceptovat aspoň nějaké vaše výhrady“, my ostatní bychom asi mávli rukou. Ale postup, že chci postavit něco, co druhému vadí a k tomu říkat: „Co se zlobíte, vždyť to je přece gesto ekumenického smíření“, by vadil asi každému. To je totiž smíření ve stylu: „My to tam postavíme, ať chcete nebo ne, a vy se s tím se smiřte“.

 

Potřeba smíření mezi katolíky a nekatolíky je individuální. Já osobně jsem se s katolíky dávno smířil, a tak se smiřovat nepotřebuji – měl jsem s nimi dobré vztahy a budu je mít i nadále. Někteří nekatolíci cítí vůči katolíkům antipatie a někteří katolíci cítí antipatie vůči nekatolíkům. Ti se opravdu smířit potřebují.

Smíření podle mého názoru musí ale probíhat s vědomím různosti. Máme se rádi, i když se v některých důležitých věcech neshodneme. Já jakožto člen ČCE si musím být vědom toho, že z hlediska katolické církve není ČCE církví a „funguje“ nám jenom křest. Zároveň není potřeba o tom pořád mluvit, když to přece všichni víme.

 

Já se snažím dlouhé roky vidět každý problém z různých stran (viz obrázek). Každá skupina lidí (národ, církev…) má svou dějinnou paměť a historické události v ní vyvolávají určité emoce. U různých skupin někdy stejné, někdy zcela opačné. Zároveň má každá skupina tendence počítat jenom svoje padlé a svoje škody. Já osobně se chápu jako dědic obou proudů českého křesťanství. Je mi líto padlých i škod na obou stranách. Z žádné osobnosti historie si nedělám ani nekritizovatelný idol, ani totálního démona. Na obou stranách barikády stáli světci i zločinci. A především mnoho běžných lidí, kteří dělali věci dobré i zlé. Na něco navazovat chci, na něco ne. Především nechci, aby se opakovaly prastaré zločiny, ať už je kdysi dělal kdokoliv. Připomínat si je musíme, abychom je neopakovali.

 

Myslím si, že u sloupu se nesmíříme, ale budeme mít i nadále dobré vztahy, i když ten sloup teď stojí. Pravdou je, že každému z nás něco vadí, občas i uráží, ale nebuďme kvůli tomu nepřáteli. Raději si to navzájem otevřeně řekněme – přátelé přece mají být k sobě upřímní.

 

Samotná Bendlova-Váňova socha Matky Boží je hezká, až budu někdy na Staromáku, tak uvidím, jak mi to tam celkově bude připadat. Nevylučuji, že se mi to nakonec i zalíbí. Nijak neřeším, zda je to originál, kopie nebo napodobenina. Musím i připustit, že dvacetiletá vytrvalost sochaře Váni je obdivuhodná. Sportsman by měl umět ocenit i výkon soupeřova hráče 😊.

 

 

Poznámky:

Používám pojem „nekatolík“ a nikoliv „protestant“, protože jde o širší pojem. Např. pro bratra/sestru z CČSH nebo anglikánské církve asi není označení protestant namístě, ale označení nekatolík je zcela přesné.

Obrázek je převzat z internetu.

 

 

 

 

 

Reklama